Mittwoch, 18. März 2015

دولة الإمارات العربية المتحدة & عمان



30.11. - 11.12.2014

Wir wollen die Fähre vom Iran in die Vereinigten Arabischen Emirate nehmen. Alles wirkt ganz einfach. Wir fragen bei einer Reiseagentur nach und die sagt uns, dass jeden Mittwoch und Samstag um 21 Uhr eine Fähre von Bandar Abbas nach Schardschah fährt. Als wir aber am Donnerstag in Bandar Abbas ankommen und das Ticket kaufen wollen, wird uns mitgeteilt, dass die Fähre diesen Samstag ohne Grund ausfällt. Man sagt uns, dass am Sonntag noch eine Fähre vom benachbarten Hafen direkt nach Dubai fahren soll. Wir fragen bei weiteren Reiseagenturen nach und wir bekommen bei fast jeder eine andere Antwort, bezüglich des Tages, Ortes und der Zeit. Wir versuchen einfach unser Glück und kommen am Sonntag um 9.30 Uhr morgens im benachbarten Hafen an und erfahren, dass die Fähre um 10 Uhr losfährt. Wir fragen uns hektisch durch, wo man ein Ticket kaufen kann. Als wir am richtigen Schalter sind, erfahren wir, dass man keine US-Dollar akzepiert, sondern nur iranische Rial. Die Bank im Hafen tauscht jedoch kein Geld, die nächste Bank ist zu weit entfernt. Wir fragen, ob uns jemand privat Geld tauschen kann. Jedoch will niemand so richtig unsere Dollars. Die Zeit rennt, es ist 10 vor 10 und wir haben weder Ticket, noch sind wir durch die Grenzkontrolle. Auf einmal geht es ganz schnell, ein Mann kauft für uns die Tickets, gibt unsere Pässe dem Grenzbeamten, die aber skeptisch unsere Visumsverlängerung begutachten und uns mehrere Fragen stellen. Wir steigen als letzte auf die Fähre und 5 Wochen Iran liegen hinter uns. Auf der Fähre geben wir dem hilfsbereiten Mann unsere Dollar und er gibt uns gleich noch ein paar Dirrham und Tipps für den Start in Dubai.

Von der Hilfsbereitschaft der Iraner verwöhnt frage ich am Hafen in Dubai eine junge Frau, ob ich mit ihrem Handy unseren couchsurfing Gastgeber anrufen kann. Im Iran war das eine Selbstverständlichkeit. Hier wurde ich erstmal komisch angeschaut.

Unser pakistanischer Gastgeber Sischan wohnt mitten im Finanzviertel Dubais, zwischen den riesigen Wolkenkratzern. Zwischen all den Glaswänden, Anzugträgern, Porsche und Ferraries fühlt man sich auf einmal fehl am Platz. Als wir mit unseren Rucksäcken so durch die fast menschenleeren Straßen laufen (alle fahren mit dem Auto/Taxi, es gibt zum Teil nicht mal Fußwege), hält ein Auto. Der Fahrer hupt und ruft uns freundlich zu, dass er noch nie Backpacker im Finanzviertel gesehen hat. Sischan arbeitet auch bei einer Bank und ist ziemlich beschäftigt mit seiner Arbeit. Einmal fährt er noch 23 Uhr ins Büro, um etwas zu erledigen. Allgemein wirkt Dubai wie eine Stadt in der viele nur leben, um Geld zu machen. Seien es die vielen südasiatischen Gärtner, Bauarbeiter etc. oder die westlichen Anzugträger. Und es gibt viele Möglichkeiten das hart verdiente Geld wieder leicht auszugeben.

Nach zwei Tagen ziehen wir weiter. Wir nehmen den Bus nach Maskat, Oman. Obwohl der Oman auch vom Ölvorkommen im arabischen Golf profitiert, verfolgt man eine andere Strategie, als die VAE. Der traditionelle Baustil soll erhalten bleiben, deshalb werden keine Häuser mit mehr als 3 Etagen genehmigt. Das hört sich gut an, hat aber zur Folge, dass die Hauptstadt wie ein dicker Wurm zwischen Meer und Gebirge wächst. So breitet sich die ganze Stadt über 60 km entlang der Küste aus. In Maskat gibt es keine öffentlichen Verkehrsmittel, außer Taxis und im ganzen Land fahren nur ein paar Überlandbusse. Uns bleiben nur 6 Tage im Oman. Trampen wäre da etwas zu unberechenbar, deshalb entscheiden wir uns, ein Auto zu mieten. Wir gabeln noch einen Brasilianer auf und machen uns auf den Weg, zu Tiermärkten, ausgetrockneten Flussschluchten, Burgen, Wüsten, Kamelen und Sandstränden.

Über den Oman hatten wir uns vorher kaum informiert und er hat uns auch total überrascht. Alles wirkt sehr wohlhabend. Durch den Ölreichtum, kann sich das Land erlauben, Benzin, Elektrizität, Gesundheitsversorgung und Bildung sehr billig, bzw. kostenlos anzubieten. Jeder Omani bekommt bei der Hochzeit ein Grundstück und Geld vom Staat, um einen perfekten Start ins Familienleben zu ermöglichen. Man sieht fast ausschließlich neue Autos durchs Land fahren. Trotz dieses Reichtums hält das Land an Traditionen fest. Der Sultan ist der uneingeschränkte Herrscher des Landes. Das Parlament hat nur beratende Funktion. Man sieht viele Autos, die Aufkleber haben, die die Sympathie mit dem Sultan ausdrücken.

Mit unserer couchsurfing Gastgeberin Sinath fahren wir zu einem Freund, der auch sehr aktiv bei couchsurfing ist. Beiläufig erzählt er uns, dass er sieben Kinder hat. Sein Vater hat 3 Ehefrauen und er selbst 23 Geschwister. Er ist weltoffen, hat sein eigenes Business und das wirkt alles sehr leicht und selbstverständlich. Fast alle Männer tragen die traditionelle arabische Kluft. Ein langes weißes Kleid mit verschiedenen Hüten oder Tüchern auf dem Kopf. Da wirkt selbst der einfache Taxifahrer oder Bauer wie ein Millionen schwerer Scheich. Manchmal hat dieser Reichtum aber auch komische Auswüchse. Wir fahren zu einem entlegenen Strand und denken dort alleine zu sein. Auf einmal kommt ein dicker SUV über die Sanddünen gerauscht. Junge Omanis sitzen drin und wollen einfach aus Spass ihr Gefährt im tiefen Sand testen, sie steigen nicht einmal aus und nach 5 Minuten verschwinden sie wieder. Trotzdem ist der Oman ein ruhiges Land. Man merkt ihm an, dass er seit jahrtausenden an einer Schnittstelle des Handels liegt. Ostafrikaner, Südasiaten und Araber leben hier seit langem zusammen und das wirkt sich auf das Essen und die Basars farbenfroh aus.


Spojené arabské emiráty & Omán

Z Íránu se chystáme trajektem do Spojených arabských emirátů. Vypadá to zcela jednodušše. Ujišťujeme se ještě v cestovní agentuře, která nám potvrzuje, že každou středu a sobotu vyjíždí z přístavu Bandar Abbas trajekt do Šardžahu v SAE. Když ale ve čtvrtek dorážíme do přístavu Bandar Abbas a chceme si koupit lístek, je nám řečeno, že zrovna tuhle sobotu bez udání důvodu trajekt nejede. Z nedalekého přístavu by ale měl jet trajekt přímo do Dubaje. Ptáme se tedy v několika dalších cestovních kancelářích, a dostáváme odlišné informace od každé z nich, které se liší dnem, časem i místem. Nezbývá tedy jinak než zkusit štěstí, a tak v sobotu v půl desáté dopoledne dorážíme do sousedního přístavu a trajekt jede! Ovšem už v 10 hodin a lístek, který se má zakoupit tři hodiny před odjezdem samozřejmě nemáme. Hekticky se prokousáváme davem v přístavu, kde si máme koupit lístek. Když se konečně ocitneme ve správné frontě, je nám řečeno, že nelze platit dolary. Jelikož je to ale náš poslední den v Íránu, nemáme už potřebný obnos v riálech. V přístavu se sice nachází banka, ale z neznámého důvodu nemění peníze a další banka je příliš daleko. Soukromě nám také nikdo nechce dolary směnit, což je vzhledem k inflaci v Íránu celkem překvapivé. Čas běží a my se pomalu smiřujeme s tím, že tahle absurdita nebude mít konce dokud trajekt neodjede bez nás. Najednou ale nastává zvrat, jeden pán nám kupuje lístky, cpe naše pasy hraničáři, který je ale poněkud skepticky zkoumá, především prodloužení íránského víza a pokládá nám několik otázek. Nakonec nastupujeme na trajekt a pět týdnů v Íránu je za námi. Na trajektu máme konečně čas vyrovnat se s oním nápomocným ochotným pánem, který nám rovnou mění několik dirhamů pro začátek v Dubaji.

Zhýčkáni íránci a jejich ochotou pomoci se v přístavu v Dubaji ptáme mladé slečny, zda bychom si od ní mohli zavolat a zkontaktovat našeho hostitele. V Íránu naprostá samozřejmost, zde se ale setkáváme s nepochopením.

Náš pákistánský hostitel Zíšan bydlí přímo ve finanční čtvrti Dubaje, uprostřed všech obrovských mrakodrapů. Obklopen skleněnými stěnami, kravaťáky, auty značek porsche či ferrari se člověk připadá tak trochu na špatném místě. Když si to s krosnami šineme liduprázdnými ulicemi (všichni jezdí autem/taxíky, částečně chybí i chodníky), zastaví jedno auto. Řidič zatroubí a zvolá k nám, že ještě nikdy ve finanční čtvrti žádné baťůžkáře neviděl! Zíšan pracuje v bance a je prací plně vytížen. Jednou se vrací do kanceláře ještě v jedenáct večer, aby něco zařídil. Celkově na nás Dubaj působí jako město, kde je spousta lidí jen za účelem vydělat peníze. Ať už se jedná o jihoasijské zahradníky, stavební dělníky atd. nebo o kravaťáky ze západu. Skýtá se zde taky mnoho možností, jak těžko vydělané peníze rychle prošancovat.

Po dvou dnech nás to táhne dále. Autobusem se vydáváme do Maskatu, Ománu. Ačkoli má Omán také zisk z těžby ropy v Arabském zálivu, řídí se jinou strategií než SAE. Tradiční stavební styl má být nadále zachován, proto nejsou povoleny stavby vyšší než 3 podlaží a dominuje bílá barva. Což zní na jedné straně chvályhodně, na straně druhé to má ale za následek, že se hlavní město Maskat táhne jako tlustý červ namačkaný mezi pobřežím a horami a měřící přes 60km. K tomu zde není žádná hromadná doprava, jezdí se jen taxi a v celé zemi je jen pár meziměstských autobusů. Jelikož v Ománu máme jen šest dní a stopování by zde bylo celkem nevypočitatelné, rozhodli jsme se pronajmout si auto. Přidává se k nám ještě jeden Brazilec a společně se vydáváme na cestu: na trhy se zvířaty, do polovyschlých kaňonů řek, na hrady, za velbloudy, do pouště a na písečné pláže.

O Ománu jsme se předem moc neinformovali a totálně nás překvapil. Všechno působí velmi majetně. Díky bohatství z ropy si Omán může dovolit nabízet benzín, elektřinu, zdravotní zajištění a vzdělání velmi levně či zdarma. Každý Ománec navíc obdrží ke svatbě pozemek a peníze od státu, aby mohl úspěšně začít rodinný život. Jinak jsou vidět jen nová auta. Přes toto bohatství si ale Omán uchovává tradice. Sultán je neomezený vládce země. Parlament mám jen poradčí funkci. Na mnoha autech je vidět nálepky, které vyjadřují sympatie k sultánovi.

S naší hostitelkou Zínath ze Singapuru navštěvujeme "pravého" Ománce z Maskatu, Mohammeda, který je velmi aktivní na couchsurfingu. Jen tak mezi řečí nám sděluje, že má sedm dětí. Jeho otec má 3 ženy a on má 23 sourozenců. Je to světuotevřený člověk, má svůj vlastní podnik a všechno se jeví jednodušše a samozřejmě. Skoro všichni muži nosí tradiční arabský oděv. Dlouhý bílý šat a k tomu různé čepečky či šátky na hlavě. A tak i prostý taxikář vypadá jako miliony ověšený bohatý šejch. Občas má ale bohatství i stinné důsledky. Jedeme na odlehlou pláž a chceme si užít klidu. Najednou se ale přes písečné duny přivalí nablýskané SUV. V něm sedí mladí ománci a ze srandy testují auto v hlubokém písku. Ani nevystoupí a po pěti minutách se po nich zase slehne zem. I přesto je Omán klidnou zemí. Je ale poznat, že leží už po tisíciletí na místě obchodní stezky. Východní afričani, jihoasijci a arabové zde žijí už po dlouhou dobu pospolu a to má pestrý vliv na místní stravu a trhy.

Approaching Dubai
Backpackers in the Financial district

One of the few nice things at the Dubai Mall, Daniela and the aquarium
f.l.t.r.: John (Brazil), Zeenath (Singapore), Daniela, Alex, Brother of Mohammed, Mohammed (Oman), Roy (India), ...Brothers of Mohammed

"Cow walk" at the life stock market in Nizwa, Oman
Men in traditional Arab dress

Some men were carrying old rifles at the market in Nizwa
Souq (bazaar) in Nizwa
Men peeling garlic at the market in Nizwa
Yemenite style houses in Al Hamra

Oasis village Al Hamra
Wadi Tiwi


Bahla fortress
Jibreen Castle

Wahibi Sands
Tame camel in Wahibi Sands




Watch towers at Sur harbor
Oman is an absolute monarchy ruled by the popular Sultan Qaboos bin Said al Said


Light house in Sur

Keine Kommentare:

Kommentar veröffentlichen