13.8. - 17.9. 2014
Spielt man nicht mit dem Gedanken, einmal nach
Zentralasien zu reisen, wirken diese Länder nur wie ein unübersichtlicher
Haufen von Staaten, die alle mit "stan" enden. Kirgistan sollte das
erste dieser "Stans" sein, dass wir bereisen wollten. Die Visapolitik
und auch die politische Situation ist im Vergleich mit seinen Nachbarn am
liberalsten.
Unsere erste Station und Basis für ca. 14 Tage war Kirgistans Hauptstadt
Bischkek, da wir hier Visa für Tadschikistan und Usbekistan beantragen wollten.
Am Morgen unserer Ankunft wirkte die Stadt wie ein staubiges Dorf, denn nicht
alle Straßen in der Stadt sind asphaltiert und es gibt viele kleine
Einfamilienhäuser. Ansonsten war Bischkek kein großer Kulturschock nach
Armenien und Georgien: Russisch ist die 2. Amtssprache im Land und in Bischkek
die Alltagssprache. Und die Stadt wirkt durch den starken russischen Einfluss
sehr europäisch. Neben vielen russischen Produkten findet man aber auch Dinge,
die es nur in Kirgistan gibt. So haben die Kirgisen zum Beispiel einen Faible
für komische Getränke. Es gibt in Bischkek an jeder Straßenecke eine Frau, die
aus drei Fässern Getränke verkauft. Das eine ist meist Eistee, der wirklich gut
und günstig ist, aber die anderen beiden Getränke waren für uns immer eine
Überraschung. Von Kymys hatten wir schon gelesen, dass es das Nationalgetränk
sei; die vergorene Stutenmilch. Das kann man trinken, aber ein Fingerhut voll
reichte uns meist. Dann gibt es noch ein Getränk, das man schlecht beschreiben
kann. Es hat eine minimale Gemeinsamkeit mit Bier, weil es aus Getreidemalz
gemacht wird. Aber es schmeckt wie kalter rauchiger Malzkaffee, trüb mit vielen
Malzkörnern. Anfangs waren wir auch noch begeistert vom Essen, weil es schon
einen asiatischen Einschlag hatte, wie z.B. die gebratenen Nudeln Lagman.
Leider hat man nach einigen Tagen alle Gerichte durch und die Vielfalt lässt zu
wünschen übrig. Und Leider hat uns auch mehrmals der Durchfall erwischt, der in
dieser Gegend bei Reisenden keine Ausnahme ist.
Unser erster Ausflug außerhalb Bischkeks führte uns in den Ala Archa
Nationalpark, der nur 30 Kilometer von Bischkek entfernt ist. Es war Mitte
August und wir wollten eine Berghütte auf 3200m erreichen und da im Zelt
übernachten. In Armenien waren wir 2 Wochen vorher unter dem Aragaz auf 3200m
in einem See baden, also haben wir diesmal für den zweitägigen Ausflug keine
besonders warme Sachen eingepackt. Zum Abend kam aber eine Überraschung:
Schnee. So waren wir Mitte August eingeschneit und mussten immer wieder in der
Nacht den Schnee von unserem Zelt schlagen.
Während wir auf die Visa warten mussten, entschieden wir uns einen Ausflug zum
kirgisischen Meer, dem Issyk-Köl See, das von Bergen umwunden ist, zu
unternehmen. Wir hatten von hier eine wunderschöne viertägige Wanderung im Tian
Shan gemacht. Sind durch malerische Täler gewandert, wo die Nomaden den Sommer
in ihren Jurten verbringen und wo die Pferde ihre Freiheit geniessen. Nach den warmen
und grünen Tälern ging es in die rauen Berge und wir stiegen über 2 Pässe, die
über 3800m hoch waren und konnten dabei die himmlischen Gipfel, die bis auf
über 6000m ragen und den türkisfarbigen Gebirgsee Ala-Köl sehen und auch den
Schnee berühren. Nach der anstrengenden Wanderung verbrachten wir zwei einsame
Tage an einem leeren Sandstrand am Issyk-Köl mit lesen, kochen und baden. Das
Panorama war atemberaubend: Der glasklare See und im Hintergrund die Schnee
bedeckten Berge. Nachdem wir dann erfolgreich unsere tadschikischen und
usbekischen Visa in Bischkek abgeholt hatten, ging es für uns ins Hochland
Kirgistans mit seinen unzähligen Jurten und Nomaden. Wandern zu den Seen Köl
Ü-Kök und Song-Köl, sowie das erste Mal übernachten in traditionellen Jurten
waren angesagt.
Die Nächte im Gebirge wurden schon sehr empfindlich kalt, jeweils um den
Gefrierpunkt, deshalb hatten wir nach einer Woche Lust ins warme Osch im Süden
des Landes zu fahren. Doch auch dort wurden wir wieder vom Durchfall erwischt.
Trampen war in Kirgistan für uns meist ein Krampf. Fast alle Fahrer wollten
Geld haben und meist sogar mehr als den üblichen Sammeltaxipreis. Diese
Sammeltaxis waren meist der einzige öffentliche Transport. Man muss lange um
den Preis verhandeln und dann wartet man ewig, bis das Auto voll ist, um
loszufahren. Hinzu kommt noch, dass mehrere Fahrer gleichzeitig ihre Passagiere
zusammen suchen, anstatt dass erst einer das Auto voll macht und dann der
nächste. Aber das Taxifahrerproblem gibt es ja bekanntlich überall in der Welt.
Alles in allem bleibt uns Kirgistan mit gemischten Gefühlen in Erinnerung.
Die Landschaften waren unbeschreiblich schön, aber viele Menschen sind uns mit
Abstand und Kühle begegnet, wo wir meist das Gefühl hatten, dass
Gastfreundlichkeit nur mit Geld käuflich sei und hinzu kamen eben die
Krankheiten.
Bevor es für uns nach Tadschikistan gehen sollte, haben wir noch einen
Stopp im Süden des Landes eingelegt. Von Sary Mogol mit seinen typischen
Pammirhäuschen und freundlichen Bewohnern hat man einen schönen Blick auf den
Pik Lenin (7134m). Hinter dem Dorf ragen die majestätischen Berge in die Höhe,
die Wolken fliegen über den Himmel und der Wind pfeift und treibt viel Sand
mit. Und dann stand schon Tadschikistan auf dem Plan: das Land, auf das wir uns
sehr gefreut haben, aber auch großen Respekt davor hatten.
Pokud si člověk nepohrává s myšlenkou vyjet do Střední Asie, působí tyto
země jen jako nepřehledná kupa států, které končí na ...stán. Kyrgyzstán byl
prvnim stánem, který jsme chtěli navštívit. Vízová politika a politická situace
je v porovnání s ostatními sousedy nejliberálnější.
Naše první zastávka a základna na cca 14 dní byl Biškek, hlavní město
Kyrgyzstánu, neboť jsme zde chtěli požádat o tadžické a uzbecké vízum. Když
jsme ráno dorazili do Biškeku, působil na nás Biškek jako zaprášená vesnice,
neboť ne všechny silnice jsou asfaltové a nachází se zde mnoho malých rodinných
domků. Jinak pro nás Biškek po Arménii a Gruzii nebyl žádným kulturním šokem,
neboť ruština je v zemi druhým oficiálním jazykem a v Biškeku je úplně běžná.
Díky silnému ruskému vlivu působí Biškek hodně evropsky. Kromě mnoha ruských
produktů se zde ale dají nalézt věci, které najdete jen v Kyrgyzstánu.
Kyrgyzové mají například zálibu ve zvláštních nápojích. Na každém rohu ulice
Biškeku najdeme za stolem sedící ženu, která prodává nápoje ze tří soudků.
Jeden nápoj je většinou ledový čaj, který je opravdu dobrý a levný, zatímco
ostatní dva nápoje pro nás byly vždy překvapením. O kymysu, zkvašeném kobylím
mléku, který je národním nápojem, už jsme četli. Dá se to pít, ale většinou nám
stačilo větší než malé množství. Druhý nápoj je špatně popsatelný. Má
něco málo společného s pivem, říkají tomu také tekutý chléb a vyrábí se z
obilného sladu. Chutná to jako studená, uzená obilná káva, zakalená sladem.
Nejdříve jsme také byli nadšeni jídlem, protože to v sobě mělo něco asijského,
např. smažené nudle lachman. Po pár dnech ale člověk vyzkouší všechny pokrmy a
postrádá rozmanitost. Krom toho se u nás vyskytly střevní problémy, které v
této oblasti nejsou ničím výjimečným, a to nejen u turistů.
Náš první výlet z Biškeku vedl do Národního parku Ala Archa, který se
nachází 30 km od Biškeku. Byla polovina srpna a my chtěli dorazit k horské
boudě na 3200 m a tam ve stanu přenocovat. Předtím jsme se v Arménii pod
Aragatsem ve stejné nadmořské výšce koupali v jezeře, proto jsme si na
dvoudenní výlet nezbalili nijak moc teplé věci. K večeru ale přišlo překvapení
v podobě sněhu. V půlce srpna jsme byli zasněženi a celou noc jsme sklepávali
sníh ze stanu.
Zatímco jsme čekali na vyřízení víz, rozhodli jsme se podniknout výlet do
Karakolu, malého městečka u jezera Issyk-Köl, kyrgyzského moře, které je
obklopené horami. Z Karakolu jsme se vydali na nádherný čtyřdenní vandr v Tian
Shanu. Pročli jsme pohádkovými údolími, kde nomádi tráví léto v jurtách a
kde si koně užívají svobody. Po teplých a zelených údolích vedla cesta do drsných
hor, a pak přes dva průsmyky kolem 3800m a skýtala výhledy na nebeské vrcholky,
které sahaly do výše přes 6000m a na tyrkysové horské jezero Ala-Köl a m se i
dotkli sněhu. Po náročném vandru jsme strávili dva dny na opuštěné písečné
pláži Issyk-Koelu. Panorama bylo dechberoucí, průzračné jezero a na pozadí
zasněžené hory. Poté co jsme si v Biškeku úspěšně vyzvedli viza do Tádžikistánu
a Uzbekistánu, navštívili jsme kyrgyzskou vysočinu s jurtami a nomády. Na
programu bylo vandrování k jezerům Köl Ü-Kök a Song-Köl, a také poprvé nocleh v
tradiční nomádské jurtě.
Jelikož noci na horách byly pod bodem mrazu, přesunuli jsme se na jih do
teplejších krajin, města Osh. Ale i zde nás pronásledoval průjem, který nás zde
upoutal na několik dní.
Stopování v Kyrgyzstánu byla jen křečovitá snaha. Většina řidičů požaduje peníze, a
to většinou dokonce ještě více než sdílené taxi. Taxi byl většinou jediný
způsob veřejné dopravy. Cena se dohaduje dlouho a i pak se ještě dlouho čeká na
další pasažéry, aby se mohlo vyjet. Připočteme-li k tomu ještě fakt, že místo
aby se nejdříve naplnilo jedno auto, vyjelo, a pak se plnilo další, plní se
více aut najednou, takže ve výsledku všichni čekají. Ale taxíky jsou známy svou
problematikou skoro všude na světě.
Podtrženo sečteno, celkově na Kyrgyzstán vzpomínáme se smíšenými pocity.
Krajina je zde nepopsatelně krásná, ale mnoho lidí, které jsme potkali, na nás
působilo chladným dojmem a s odstupem. Většinou jsme měli pocit, že
pohostinnost je jen koupitelná, a k tomu všemu se přidaly zdravotní obtíže.
Než jsme se vydali do Tadžikistánu, udělali jsme ještě zastávku na jihu
země. Z vesnice Sary Mogol s typickými pamírskými domky a přátelskými obyvateli
se člověku skýtají krásné výhledy na Pik Lenina (7134m). Za vesnicí se tyčí
majestátní hory, mraky se honí velkou rychlostí po obloze a svištící vítr s
sebou nese mnoho písku a prachu. A pak už byl v plánu Tadžikistán: země, na
kterou jsme se hodně těšili, ale před kterou jsme měli velký respekt.
