Aus der Kraxe: ایران

25.10. - 30.11.2014

“Hello Mister! Welcome to Iran, welcome to my city.

Where are you from?”

“Germany”

“Oh, Germany very good.”

“ What is your idea about Iran? Iran same good?”

So haben uns viele, viele Leute im Iran begrüßt. Der Iran hat einen ziemlich schlechten Ruf. Fanatiker, die amerikanische Flaggen verbrennen und Israel zur Hölle schicken wollen und irgendwie ist doch da auch Krieg, oder? Aber alle, die schon einmal im Iran waren, erzählen dir, dass das Land und vor allem seine Leute einfach fantastisch sind.

Auch wir erleben so viele schöne Momente mit Menschen, wie noch nie zuvor. Da facebook und twitter geblockt sind, funktioniert couchsurfing als legaler social network Ersatz. Nichts desto trotz haben fast alle Iraner facebook und selbst der amtirende Präsident hat einen twitter account.

Während der 5 Wochen, die wir im Iran verbracht haben, sind zu viele Dinge passiert und es wäre schwierig, sie alle nacheinander chronologisch aufzulisten. Deshalb folgen kleine Geschichten, die unsere Eindrücke wiedergeben sollen.

Muharram und Ashura

Im schiitischen Islam nehmen die 12 Imane eine besondere Rolle ein. Im Trauermonat Muharram wird der Ermordung des 3. Imams Hussein gedacht. 10 Tage gänglen sich die Männer zur Solidarität mit Hussein selbst, indem sie sich selbst peitschen, barfuß laufen oder schwere Gegenstände tragen. Dazu werden auf den Straßen kostenlos süßer schwarzer Tee mit Zucker, süße Datteln, Wasser und Essen für alle ausgegeben, da Hussein und seine kleine Armee 10 Tage lang belagert wurden und kein Essen und Trinken hatten. Diese 10 Tage sind sehr intensiv und gipfeln zu Ashura, dem Tag, an dem Hussein ermordet wurde. Überall gibt es Prozessionen und riesige Freiluftküchen, die bis zu 200000 Portionen kochen. Wir sind beeindruckt vom starken Glauben und Solidarität der Menschen. Wir bekommen manchmal bis zu 4 Portionen pro Person zugesteckt oder werden in Moscheen zur Prozession eingeladen.

Der Iran ist wirklich ein unfassbares Land. Durch die Politik fast abgeschottet und trotzdem sind die Bewohner sehr westlich orientiert, lernen mehrere Fremdprachen, auch wenn sie wohl die Länder nie besuchen können, deren Sprache sie lernen. Alle wirken sehr sanft und hilfsbereit, jedoch nie aufdringlich und neugierig. Kein anderes Land, welches wir bisher bereisten ,war so natürlich und selbstverständlich gastfreundlich. Danke an alle Iraner, die uns das zeigten, es hat auch unsere Art zu reisen und leben verändert.

Khayyam-Haus Tehran

In Tehran lädt uns ganz spontan Reza in sein Khayyam-Haus ein. Er hat bei sich im Keller ein kleines autonomes kulturelles Zentrum aufgebaut, in dem fast täglich Gedichtvorlesungen, Sprachstammtische und Infoveranstaltungen stattfinden. Da dort genug Platz ist, lädt er auch so viele Reisende wie möglich ein. Während unseres Aufenthaltes waren wir meist zu fünft oder sechst. So blieben wir 6 Tage in Tehran, obwohl es dort nicht viel für uns zu sehen gab. Aber wir haben einfach lange mit einander geredet, versucht, ein bisschen Farsi zu lernen und konnten nach langer Zeit wieder viele leckere Sachen einkaufen, wie Brot, Käse, Kakao und frische Früchte aus dem Iran.

Das Land der Dichter und Denker

Wir trampen bei einem LKW-Gespann mit. In unserem kleinem Notizheft haben wir schon eine Sammlung von persischen Gedichten. Unsere beiden Fahrer sehen eines der Gedichte und fangen an, es mit ausschweifender Betonung zu rezitieren. Ihr eigenes Lieblingsgedicht haben sie auch sofort parat und schreiben es dazu. Jeder Iraner kennt mehrere Gedichte von Hafis, Rumi, Khayyam und anderen auswendig. Selbst wenn ein Problem oder eine Frage auftritt, wird dazu geraten, ein Buch von Hafis in die Hand zu nehmen, es zufällig auf einer Seite aufzuschlagen und das Gedicht vorzulesen, dessen Interpretation für die Lösung des Problems sorgen soll.

Begrüßung

Als Ausländer werden wir überall auf den Straßen begrüßt, selbst ein Soldat ruft uns von weitem aus seinem Wachposten ein lautes “Hello!” zu.

Sogar bei einem flüchtigen Blickkontakt eines Bekannten auf der Straße legt man sich die Hand aufs Herz und tauscht eine Abfolge von Floskeln aus. Einmal treten wir mit einem Freund in ein Haus ein. Er ruft Jalla, Jalla. Die Frauen wissen dadurch, dass ein fremder Mann vor der Tür steht. Sie wuseln in den Zimmern herum und suchen ihre Kopftücher zusammen, legen sie sich an und treten vor die Tür. Eine ältere Frau erscheint und unser Freund und sie tauschen minutenlang Floskeln aus, die das Wohlergehen der Famiele erfragen usw. Nichts deutet darauf hin, dass sie sich das erste Mal begegnet sind. Selbst beim Telefonieren werden Floskeln ausgetauscht, ohne dass man auf die Frage wartet.

Einladungen und Couchsurfing im Iran

Über Couchsurfing schreiben wir viele Anfragen, manche davon machen wir öffentlich, d.h. dass jedes Couchsurfing Mitglied sie sehen kann. Dadurch werden wir auch in Städte eingeladen, die wir eigentlich nicht passieren wollten, nehmen aber gerne einige Umwege in Kauf um nette Couchsurfer kennenzulernen. In Mashhad übernachten wir bei einem jungen modernen Ehepaar, das uns viel über den schiitischen Islam erzählt und uns in ihr Alltagleben blicken lassen. In Tehran kommen wir im Khayyam Haus unter. Bei Esfahan lädt uns Sina in sein Dorf ein, wir fahren in die Wüste, sehen traditionelle Landwirtschaftstechniken, wie Ochsen betriebene Ziehbrunnen, Kamelmühlen und Taubentürme, die zur Düngergewinnung dienen. In Esfahan stellt uns Mustafa ein ganzes Haus zur Verfügung. Abends kommt er mit seinen Freunden vorbei. Bringt komisches Essen mit: süße Teigtaschen werden hier zusammen mit einem Knoblauchjoghurt gegessen. In Kerman lädt uns Ali ein, um uns gleich weiter zu einem Musikerfreund zu vermitteln, der einfach gerne Leute einladen will. Wir erleben zwei unglaubliche Abende bei Wildschweingulasch, hypnotisierender Musik und Tanz. In Shiraz erleben wir das iranische Famielenleben bei Alireza, gechillter Vater von zwei Töchtern und einer sehr netten Frau, die eine sehr gute Köchin ist. Wir nehmen an einem Familienpicknick teil, fahren zum ausgetrockneten Salzsee und verbringen Abende spielend oder erzählend. Es ist auch interessant zu sehen, dass seiner kleine Tochter alle Lieder aus dem Fernsehen auswendig mitsingen kann, das Schulpflichtige Auswendiglernen von arabischen Koranversen fällt ihr jedoch schwerer.

Daneben schreiben uns unzählige Leute eine Einladung, um uns die beste Eisdiele mit dem leckersten Eis, ihre Englischklasse oder das beste kostenlose Essen zu Ashura zu zeigen.

Im Zug lädt uns jemand zu seinem Lieblingsessen, Reis mit Hühnchen ein. Bei einem Bäcker zeigen wir auf einige Dinge, doch der Verkäufer erkennt es nicht, also hilft der Mann hinter uns und sagt uns gleich, dass er unseren Einkauf mit bezahlen wird, wir schaffen es nicht, ihn davon abzuhalten.

Kennenlernen und Wiedersehen

In einer kleinen Wüstendorfoase in der Dascht-e-Lut treffen wir an einer Quelle Jo und Anja aus Deutschland. Sie sind mit ihrem grünen VW-Bus genau wie wir auf dem Weg nach Indien. Wir gesellen uns mit unserem Zelt zu ihnen, kochen am Abend königliche Nudeln mit Tomatensoße und Wurststückchen. Danach gibt es ein Lagerfeuer, wir lassen Marshmellows schmelzen und rauchen Schischa. Am nächsten Tag nehmen sie uns mit durch die Wüste nach Jasd. Dort treffen wir im traditionellen Silk Road Hotel zum dritten Mal nach Tadschikistan und Usbekistan Heppo und Berit mit Frau Scherer und auch viele andere Reisende, die zwischen Australien und Europa unterwegs sind. Auch später werden wir einige davon wieder treffen.

Kopftuchpflicht

Ahja....fast hätten wir ein wichtiges Thema vergessen: Im Iran besteht für Frauen eine Kopftuchpflicht. Für Daniela heißt das, in der Öffentlichkeit eine Kopfbedeckung tragen und dabei sollen keine Haare zum Vorschein kommen. In kleineren konservativen Orten wird dies ziemlich streng eingehalten. In Großstädten wie Tehran wird dagegen damit relativ locker umgegangen, manche Frauen binden ein Kopftuch nur hinten am Kopf fest, so das man praktisch komplett die Haare sehen kann. Hier werden auch einfach Leggins und ziemlich eng anliegend Kleider getragen.

In religiösen Stätten, wie Moscheen, muss aber ein Chador (“das Zelt”) getragen werden. Praktisch sieht der Chador wie ein Bettlaken aus, man kann ihn vor dem Eingang ausleihen und in der Umkleidekabine umwerfen und dann darf man die Moschee betreten. Ein Bettlaken umzuwerfen und wie ein Geist durch die Moschee zu spazieren hört sich zwar einfach an, ist es aber nicht. So kämpft Daniela gleich am ersten Tag im Iran das erste Mal mit Chador, denn der über das Kopftuch drüber geworfene Chador rutscht nach unten und zieht auch gleich das Kopftuch mit runter. Man wird sofort von den Aufpassern in der Moschee ermahnt, man solle sich bedecken. Anstatt sich auf die Schönheit und Atmosphäre der Moschee zu konzentrieren, kümmert man sich die ganze Zeit um das ständig rutschende Bettlaken.

Zum Ende unseres Aufenthlates in Iran verbringen wir ein paar Tage im Süden von Iran, am Strand. Es wird hier viel gepicknickt und gezeltet, auf den ersten Blick sehr schön. Auf den zweiten sieht man alle Frauen eingehüllt und im Schatten schwitzend sitzen. Vor sich den Blick aufs blaue Meer, durchdringt einen die Lust, sich aller Sachen zu entledigen und im kühlen Wasser ein paar Züge zu schwimmen und sich von der Hitze befreien. In der Realität geht man in langen Leggins, langärmlicher Tunika und Kopftuch langsam ins Wasser, alles wird naß und schwer und die paar lang ersehnten Züge sind anstrengend und nicht sehr befreiend. Nach dem Baden sieht man mit all den Klamotten wie ein nasser Hund mit driefendem Fell aus und der nächste Gedanke ist, wie man es mit dem Umziehen macht. Umziehen ohne Umkleidekabine geht hier nicht, Umkleidekabinen gibt es aber nicht (Wer hätte schon gedacht, dass Frauen auch baden wollen??) und Toiletten sind zu weit...... Der Iran ist eben nicht für seine Badestrände bekannt.

ÍRÁN

“Hello Mister! Welcome to Iran, welcome to my city. Where are you from?”

“Germany”

“Oh, Germany very good.”

“ What is your idea about Iran? Iran same good?”

Těmito slovy nás v Íránu přivítalo mnoho lidí. Írán má celkem špatnou pověst: fanatici zapalující americké vlajky a posílající Izrael do pekla, a tak nějak se tam válčí, ne? Ale všichni, kdo již v Íránu jednou byli, ti poví, že je to země fantastická a hlavně její lidi jsou fantastičtí.

I my zažíváme spousta pěkných chvil s lidmi, jako nikdy předtím. Jelikož jsou sociální sítě facebook a twitter blokován, funguje Couchsurfing jako jejich legální náhražka. Ale i přesto mají skoro všichni facebook, a dokonce i úřadující prezident má účet na twitteru.

Během pěti týdnů, které jsme v Íránu strávili, se událo mnoho věcí a zároveň uplynulo hodně času než jsme se dostali k sepsání tohohle příspěvku, tudíž by bylo těžké chronologicky popsat naše zážitky. Následuje pár kratších historek, které vám chtějí přiblížit naše zážitky a to, jak to v Íránu chodí.

Muharram a ašurá

V šíitském islámu má velký význam 12 imámů, přičemž ve smutečním měsíci muharramu se připomíná zavraždění imáma Hosejna. Ze solidarity s Hosejnem se po deset dnů trýzní muži, přičemž se sami bičují, chodí bosí nebo nosí těžké předměty. K tomu se na ulicích vydává zdarma sladký černý čaj, chutné datle, voda a jídlo pro všechny, neboť Hosejn a jeho malá armáda byli obléháni po deset dní a neměli jídlo ani vodu. Těchto deset dní je velmi intenzivních a vrcholí Ašurou, dnem, kdy byl Hosejn zavražděn. Všude je možné vidět procesí a polní kuchyně, kde se denně vaří až 200000 porcí. My jsme ohromeni silou víry a solidaritou lidí. Občas se nám stane, že nám jsou podstrčeny i čtyři porce jídla, které musíme dlouho odmítat, jindy jsme zas pozváni k procesí do mešity.

Írán je země vskutku neuchopitelná. Politicky skoro odtržená, a stejně jsou lidé západně orientováni, učí se mnoho cizích jazyků, i když jim možná nikdy nebude přáno tyto země navštívit, jejichž jazyky se učí. Všichni působí velmi jemně a nápomocně, avšak ne dotěrně či přehnaně zvědavě. Žádná jiná země, kterou jsme doteď navštívili, nebyla tak přirozeně a samozřejmě pohostinná. Děkujeme všem Íráncům, kteří nám svou pohostinnost ukázali, změnilo to také náš způsob života a cestování.

Chajámův dům v Tehránu

V Teheránu nás zve spontánně Reza do Chajámova domu. U sebe ve sklepě zřídil malé autonomní kulturní centrum, kde se skoro denně konají čtení poezie, jazykové Stammtische či různé informační schůzky. Jelikož je zde dostatek místa, zve Reza tolik cestujících, kolik to jen jde. Během našeho pobytu nás zde bylo většinou pět nebo šest. Tak jsme strávili 6 dní v Teheránu, i když zde jinak pro nás nebylo mnoho k vidění. Ale zato toho bylo mnoho k vyprávění, byli jsme zasvěceni do tajů perštiny a také jsme si užívali toho, že jsme po dlouhé době mohli koupit všemožné pochutiny jako čerstvý chléb, na který se stojí fronta, sýr, kakao a hlavně čerstvé ovoce z Íránu.

V zemi poetů a myslitelů

Jedeme stopem v náklaďáku, a poté, co jsme pokonverzovali rukama nohama o všem možném, vytahujeme náš zápisníček, kde máme mimo jiné i ukázku perské poezie. Jakmile to naši řidiči spatří, začnou recitovat ono dílo a svou oblíbenou báseň mají také ihned připravenou a připisují ji k tomu. Snad každý Íránec zná několik básní od Háfeze, Rumiho či Chajáma zpaměti. Dokonce se i radí, v případě problému či otázky náhodně otevřít knihu od Háfeze, přečíst báseň na oné stránce, a její interpretace by měla být řešením problému či odpovědí na otázku.

Zdravení

Jakožto cizinci jsme všude na ulici zdraveni, dokonce i voják na nás ze svého strážného postu volá hlasité “Hello!”.

I když se na ulici jen krátce potkají dva Íránci, přiloží si ruku k srdci a vymění si sérii floskulí. Jednou vstupujeme s naším kamarádem Íráncem do domu. Před dveřmi zvolá “Jala, jala!” Ženy v domě tak ví, že před dveřmi stojí cizí muž. Vyhrabou tedy své šátky, zahalí se do nich a vyjdou před dveře. Ve dveřích se objeví starší paní a náš kamarád si s ní několik minut vyměnuje floskule o tom, jak se daří rodině, atd. Nic nenaznačuje tomu, že se vidí poprvé v životě, ačkoli tomu tak je. Dokonce i při telefonování se vyměnují floskule, aniž by se čekalo na otázku.

Pozvání a couchsurfing v Íránu

Na couchsurfingu píšeme mnoho žádostí, některé z nich veřejně, tzn. že každý člen couchsurfingu je může vidět. Tak se nám dostává pozvání do měst, která jsme vlastně navštívit nechtěli, ale rádi to vezmeme oklikou a poznáme přátelské hostitele. V Mašhadu přenocujeme u mladého moderního páru, který nám vypráví o šíitském islámu a nechává nás nahlédnout do každodeního života ve velkoměstě. V Tehránu je nám poskytnuto útočiště v Chajámově domu. U Esfahánu nás zve Sína do své rodné vesničky, vydáváme se do pouště, vidíme tradiční zemědělské metody, jako volem poháněnou studnu, velbloudí mlýn a holubí věžě, které slouží k získávání hnojiva. V Esfahánu nám Mustafa dává k dispozici celý dům. Večer přichází se svými přáteli a přináší esfahanské specitality: sladké taštičky, které se zapíjí česnekovým jogurtem. V Kermánu nás zve Ali, aby nás zprostředkoval dále ke svému známému, který je vynikající muzikant a rád hostí lidi. Zažíváme zde dva večery s gulášem z divočáka, hypnotizující hudbou a tancem. V Šírázu zase prožíváme rodinný život u Ali Rezy, otce dvou dcer a manžela velmi sympatické ženy, která je mimojiné i suprová kuchařka. Zúčastníme se zde rodinného pikniku, jedeme k vyschlému slanému jezeru a večery trávíme hraním společenských her nebo vyprávěním. Je také zajímavé pozorovat, že mladší dcera je schopná si zapamatovat texty všech písní, které běží v televizi, ale zapamatovat si arabské verše Koránu, které se musí biflovat do školy, je pro ni skoro nemožné.

Krom toho se nám dostává pozvání na nejlepší zmrzllinu ve městě, na hodinu angličtiny nebo na nejlepší ašura jídlo.

Ve vlaku nás zve jeden spolucestující na svůj oblíbený pokrm, rýži s kuřecím. U pekaře ukazujeme na věci, co bychom si rádi dali, ale prodavač si stále není jistý, co vlastně chceme. Nakonec to končí tak, že zákazník stojící za námi nám objedná a dokonce i zaplatí, i když vehementně protestujeme a cítíme se trapně.

Nová seznámení a znovushledání

V malé pouštní oáze v Dascht-e Lut potkáváme u pramene Jo a Anju z Německa, kteří jsou se svým VW-busem stejně jako my na cestě doIndie. Přidáváme se k nim se svým stanem, k večeři vaříme královské špagety s rajsou omáčkou a kousky salámu. Poté sedíme kolem táboráčku, opékáme marshmellows a kouříme vodnici. Příštího dne se s nimi vydáváme pouští do Jazdu. Zde v tradičním hotelu Hedvábná stezka potkáváme již potřetí po Tadžikistánu a Uzbekistánu Heppo a Berit s paní Scherer a také spoustu dalších cestujících, kteří jsou na cestě mezi Austrálií a Evropou. Některé z nich potkáváme i později na další cestě.

Povinná pokrývka hlavy

A jo...skoro bychom zapomněli na jedno důležité téma: v Íránu jsou ženy povinny mít na hlavě pokrývku hlavy. Pro Danielu to znamená, na veřejnosti nosit šátek, přičemž by neměly vykukovat žádné vlasy. V malých konzervativnějších městech je toto celkem striktně dodržováno. Ve velkých městech, jako např. Tehránu se na věc pohlíží celkem schovívavě, některé ženy mají šátek připevněn jen vzadu na týle hlavy, takže je možné vidět prakticky skoro všechny vlasy. Zde ženy také nosí jen legíny a celkem přiléhavé svršky. Na náboženských místech, jako mešitách, je povinnost zahalení do čádoru (“stanu”). V praxi čádor vypadá jako prostěradlo, je možné si ho vypůjčit u vchodu , zahalit se do něj v převlékárně a poté vstoupit do prostranství mešity. Přehodit si přes sebe prostěradlo a procházet se po mešitě jako duch zní možná jednoduše, ale zas tak jednoduché to není. A tak první den v Íránu Daniela zápasí s čádorem, neboť čádor přehozený přes šátek sklouzává z hlavy dolů a ještě ke všemu s sebou stahuje i šátek. Ani se člověk nenaděje a hned je upozorněn morálními strážci v mešitě, aby se náležitě zahalil. A tak místo aby se člověk soustředil na krásu a atmosféru v mešitě, stará se o neustále sklouzávající prostěradlo.

Ke konci našeho pobytu v Íránu trávíme několik dní v teple na jihu Íránu, na pláži. Všude je vidět stany a rodinné pikniky, na první pohled nádherná idylka. Na druhý pohled je vidět zahalené, ve stínu sedící a potící se ženy. Před sebou pohled na průzračně modré moře, popadne jednoho chuť, strhnout ze sebe všechny svršky a zaplavat si v chladivé vodě a osvobodit se od vedra. Realita je ovšem taková, že se člověk v legínách, tunice s dlouhým rukávem a šátkem na hlavě pomalu vydá do vody, svršky okamžitě ztěžknou a lepí se na tělo a těch několik vysněných temp je nečekaně namáhavých a ne zcela osvobozujících. Po vytoužené koupeli se z dámy stává mokrý dlouhosrstý pes, ze kterého to kape jak se dá a přichází pomyšlení na to, kde se převléci. Převléknutí na večejnosti zde nepřipadá v úvahu. Převlékárny se zde nevedou (Kdo to kdy slyšel, že by se ženy také rády koupaly??) a toalety jsou hodně daleko.......Írán zkrátka není proslulý svými plážemi ke koupání.