Aus der Kraxe: Transit durch Türkmenistan / Tranzit Turkmenistánem

21.10.-25.10.2014

An der Türkmenischen Grenze macht Daniela eine erstaunliche Entdeckung: die ausgefüllten Einreiseformulare werden hier auf der Toilette als Klopapier benutzt! Da wissen wir Bescheid!

Unsere Zeit in Türkmenistan ist auf 5 Tage begrenzt, mehr bekommt man für ein Transit nicht und ein touristisches Visum ist an die Bedingung geknüpft, ständig einen Reiseführer zu haben, was zu sehr hohe Kosten verursacht und nichts für uns ist.

Nachdem uns die Grenzbeamten mit “Welcome in Turkmenistan!” verabschiedet haben, erwarten wir, dass uns viele Taxifahrer umringen und uns eine Fahrt in die nächste Stadt anbieten. Wie wir uns getäuscht haben, kein einziger Mensch ist in Sicht. Während wir Richtung Stadt laufen, fährt nur ein einziges Auto zur Grenze und dies nimmt uns auf dem Rückweg mit: es ist ein Touristenguide und hat gerade seine Touris zur Grenze gebracht. Morgen kommen schon die nächsten, anscheinend ist das kein schlechter Job. In der kleinen Stadt Konye-Urgench, nahe der Grenze laufen wir über einen bunten Markt, Leute sind überrascht, wir werden begrüßt und gefragt, wo wir herkommen, mit uns werden viele Fotos gemacht. Zu kaufen gibt es traditionelle Kleider, wieder mal bunte Kopf- und andere Tücher und natürlich Kram aus China. Unser Anliegen ist aber, Geld zu tauschen. Nachdem wir fragen, ob es eine Wechselstube gibt, werden wir gleich zum Fleischer geführt, man könne bei ihm tauschen. Der Kurs ist fix, 1 Dollar= 2,85 Manat, also tauschen wir unser Geld und gleich bildet sich eine Scharr von Leuten, die neugiereig zugucken und fragen, ob wir noch mehr tauschen wollen.

Für heute ist nicht viel geplannt, die Stadt ist klein und bietet nicht viel zu sehen. Außerhalb befindet sich ein Museum, das wir besuchen. Für die Rückfahrt nehmen wir ein Taxi. Es ist der erste Taxifahrer, der sich nicht über teuere Benzinpreise beschwert, denn Benzin ist hier sehr billig (ca. 10 Eurocent). Des Weiteren erfahren wir, dass Gas und Wasser kostenlos sind. Sind wir hier etwa im Paradies gelandet?! Für 4 Kilometer bezahlt man 4 Manat, also knapp über 1euro. Wovon wir nicht sehr begeistert sind, sind Kakerlaken in unserem “Hotel”, das uns empfohlen wurde. Mehr als ein Hotel ist es ein Restaurant mit privaten Speiseräumen, unser Zimmer besteht aus einem Fernseher, einem kniehohen Tisch und ein paar Decken. Dieser Luxus ist aussserdem ziemlich teuer. Vielzuviel dafür, dass wir wegen den Kakerlaken das Zelt aufstellen und die Nacht sowieso nicht ruhig schlafen können, denn zuerst findet eine Party unten im Saal statt, die durch Streit beendet wird und dann versucht noch jemand in der Nacht in unser Zimmer reinzukommen. Anscheinend im betrunkenem Zustand die falsche Tür gewählt, anschliessend hören wir wie er wie ein Sack zum Boden im Nebenraum fällt und fängt an, das Holz zu sägen.

Am nächsten Tag laufen wir wieder zum Basar, die Leute sind immer noch sehr freundlich und grüßen uns, das verbessert unsere Laune und nach dem Frühstück und Essensvorräteaufstocken machen wir uns auf zum Trampen. Viele Leute halten an, wollen uns helfen, schicken uns aber meistens zur Station, wo die Sammeltaxis losfahren, es würde heute niemand durch die Wüste nach Aschgabat fahren und uns mitnehmen. Nach drei Stunden geben wir auf und sitzen dann in einem der Sammeltaxis, was nur ein Auto ist und im Verhältnis zum super billigem Benzin und den nicht allzu schlechten Strassen sehr teuer ist. Wir lassen uns auf der halben Strecke rauslassen und machen uns in die Wüste, zum Tor zur Hölle, einem brennenden Gaskrater. Am Tag ist die Orientierung in der Wüste nicht so einfach und dazu sind auf unserem GPS auch andere Krater angezeichnet, die jedoch nicht brennen und deswegen für uns nicht so interessant sind. Also laufen wir erstmal in eine falsche Richtung. Auf dem Weg begegnem wir zumindest ein paar Kamelen. Als die Sonne untergeht, kann man aber den brennenden Krater vom Weiten sehen und dann ist unsere Richtung klar. Nur sind wir anstatt von 4 vielleicht 10 Kilometer im Sand gelaufen. In der Nacht erreichen wir das Tor zur Hölle, was sehr atemberaubend ist. Die Nacht campen wir hinter einem kleinen Berg am Krater.

Am nächsten Morgen geniessen wir den Sonnenaufgang in der Wüste, den Krater, der am Tag nicht so zauberhaft wirkt und treffen dann wieder paar Kamele. Nachdem wir wieder die Strasse an einem kleinen Café erreichen, versuchen wir zu trampen. Autos sieht man auf der Schnurgeraden Strasse schon von Weitem, viele sind es aber nicht. Dann nimmt uns aber schon ein Bus mit und bald erreichen wir Aschgabat, die Hauptstadt von Türkmenistan. Da in den nächsten Tagen der Unabhängigkeitstag mit vielen Paraden gefeiert wird, sind alle Unterkünfte besetzt und wir werden von einer zu anderen geschickt. Als wir dann vor einer Herberge stehen, die jedoch geschlossene Türen hat und niemand rein und raus kann, spricht uns eine Frau an und lädt uns zu sich nach Hause ein. Ihr Haus ist am Rande der Stadt, in einer Gartenkolonie und wir lernen somit ihren Sohn und ihre Tochter und zwei Welpen kennen und werden mit leckerem Essen beköstigt. Marall arbeitet als Krankenschwester und da sie 2 Kinder hat, arbeitet sie 2-3mal die Woche 16 Stunden am Stück. Heute hat sie frei gehabt und wir verbringen eine schöne Zeit.

Nach all den Ländern, wo wir mit Russisch zurechtkamen, erwartet uns nun aber der IRAN!

Na turkmenské hranici Daniela učiňuje objev: vyplněné vstupní doložky zde na toaletě slouží jako toaletní papír! Už tedy víme, jaký mají smysl!

Náš čas v Turkmenistánu činí jen 5 dní, více na transit člověk nedostane přiděleno a turistické vízum je spjato s podmínkou míti průvodce po celou dobu pobytu, což je ale velmi nákladné a tím pádem nic pro nás.

Poté co se s námi hraničníci loučí se slovy „Welcome in Turkmenistan!“, očekáváme, že nás jako obykle obklíčí taxikáři a budou nám nabízet odvoz do nejbližšího města. Ale ejhle, po jediném člověku není ani vidu ani slechu. A tak zatímco šlapem k městu, projíždí kolem nás k hranici jen jedno jediné auto, které nás bere cestou zpět: řidič je turistický průvodce a zrovna vezl své zákazníky k hranici. Zítra dorazí další klienti, evidentně se nejedná o žádný špatný job. V maloměstě Konye-Urgench procházíme pestrým trhem, lidé jsou překvapeni, zdraví nás a jako vždy se ptají, odkud jsme a fotí se s námi. K zakoupení se nabízí tradiční oděvy, opět barevné šátky všech účelů, ale nechybí ani šrot z Číny. My ale nejdřív potřebujeme směnit peníze. Po otázce, zda se zde nachází směnárna jsme zavedeni k řezníkovi, že můžeme směnit třeba u něj. Kurz je pevně stanoven, 1 dollar= 2,85 manatu, měníme a v okamžiku se kolem nás nakupí hlouček lidí, kteří zvědavě přikukují a ptají se, zda nechceme směnit více.

Jinak toho pro dnešek nemáme v plánu moc, město je malé a není zde toho moc k vidění. Mimo město se nachází muzeum pod širým nebem, které navštěvujeme. Pro cestu zpět si bereme taxi. Potkáváme vůbec prvního taxikáře, který si nestěžujeme na vysoké ceny benzinu, neboť benzín je zde velmi levný (cca 3Kč). Korm toho se ještě dozvídáme, že plyn a voda je v Turkmenistánu zdarma. Ocitli jsme se v ráji či co?! Za 4 manaty, cca 28Kč, nás čeká svezení 4km. Z čeho nejsme nadšeni jsou švábi v našem „hotelu“, který nám byl doporučen. Spíše než o hotel se jedná o restauraci se soukromými jídelními oddíly, náš pokoj je jeden oddíl a sestává z televize, konferenčního stolku a několika nevábných dek. Krom toho je tenhle luxus dost drahý. Až moc na to, že kvůli švábům stavíme tropiko stanu a v noci stejně nemůžeme klidně spát, neboť nejprve se v sálu koná party s hlasitou hudbou, která končí hádkou, a pak se nám v noci ještě někdo dobývá do pokoje. Nejspíš v opilosti zvolil špatné dveře, následně slyšíme jak se jako žok svalil na zem vedlejšího pokoje a začal řezat dříví.

Následující den jdeme opět na trh, lidé jsou zase přátelští a zdraví nás, což zlepšuje naši náladu a po posilnění se snídaní a dokoupením zásob vyrážíme za město stopovat. Staví nám mnoho lidí, kteří nám chtějí pomoci, většina nás ale posílá na místo, odkud vyjíždí sdílená taxi, dneska prý pouští do hlavního města Ašgabatu nikdo s prázdným místem nepojede. Po třech hodinách vysvětlování a stopování to vzdáváme a zanedlouho již sedíme ve sdíleném taxi, přičemž usmlouvaná cena je vzhledem k nízké ceně benzínu a ne až tak špatným silnicím přehnaně vysoká. Necháváme se vysadit na půli cesty a vydáváme se pouští k Bráně do pekla, hořícímu plynovému kráteru. Ve dne orientace v poušti není jednoduchá, tím spíš že na naší GPS máme zakreslené i další krátery, které ovšem nehoří a nejsou tudíž tolik zajímavé pro nás. Takže se nejdříve vydáváme špatným směrem. Cestou potkáváme alespoň pár velbloudů. Po západu slunce je hořící kráter vidět na míle daleko a tím pádem je pro nás jasný i směr. Jen jsme místo 4 kilometrů ušli v písku asi 10. V noci dorážíme k pekelné bráně, která je opravdu dechberoucí. Tu noc kempíme za malým kopečkem kousek od kráteru.

Příštího rána pozorujeme východ slunce v poušti a kráter, který za denního světla ztrácí své kouzlo. Potkáváme též několik velbloudů. Poté co se dostáváme zpět k silnici u jedné kavárny, zkoušíme stopovat. Auta jedoucí po silnici, která je jak čára uprostřed pouště, je možno viddět už z dáli, moc jich však není. Staví nám autobus a bere nás až do Ašgabatu, hlavního města Turkmenistánu. Jelikož se v příštích dnech se konají oslavy dne nezávislosti, které jsou doprovázeny četnými parádami, jsou všechna ubytování obsazena a my tak putujeme od hotelu k hotelu, od ubytovny k ubytovně, až pak konečně stojíme před jednou z nich, která má ale zavřené dveře, majitel je někde fuč a nikdo nemůže dovnitř ani ven. A tak se dáváme do řeči s jednou paní čekající zde na autobus. Nakonec nás zve k sobě domů, což neodmítáme. Ocitáme se tak na kraji města, v zahrádkářské kolonii a poznáváme jejího syna, dceru a dvě štěnátka a dostává se nám vynikajích pochutin. Marall pracuje jako zdravotní sestra a jelikož má dvě děti, pracuje na poloviční úvazek – 2-3krát týdně 16 hodin v kuse. Dnes má ale volný den a my jsme rádi, že ho trávíme společně s ní.

Po všech zemích, kde jsme se dorozuměli rusky, na nás teď čeká IRÁN!